DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

CANIS CAVIA

Poslední rozloučení s Knoflíčkem

 Poslední rozloučení s Knoflíčkem

Poslední rozloučení.

Všichni dobře znáte morče. Je chlupaté,bez srsti,dlouhosrsté i krátkosrsté. Je to

takové ukvíkané,věčně hladové prasátko. Tento příběh napsal sám osud a hlavní roli

v něm hrál Knoflíček AndyMar, morče plemene rex. Kdo by neznal Knoflíčka. Mnoho

chovatelů, Esperantistů, ale i obyvatelů Domova sv. Karla Boromejského v Praze si

pamatují na stále usměvavého a dobře naladěného morčáka. Měl přezdívku montér

Véna. Dokázal totiž všechno rozmontovat, věděl si rady s interaktivními hračkami

pro králíky a psy. Často navštěvoval čajovnu, kde ho dobře znali a tak mu vždy

přinesli jeho oblíbený nápoj "mladý ječmen". Znali ho i v kavárně Maluj, znali ho ve

Svobodě zvířat i na Pedigrre maratonu se psy, kde se dvakrát postavil na start se

startovním číslem. On však neběžel, on se hrdě nesl. V chovatelském kruhu získal

titul "grandšampion ČR". Za tři roky co tu žil se mnou dokázal mnoho. Rozdával

radost, léčil, pomáhal. Byl i mým osobním terapeutem, protože má zákeřná nemoc

kolikrát ukazovala směr cesty. Knoflíček mi dával naději do života. Bohužel se stalo

to, co by nikdo nečekal. Jednoho červencového dne jsem měla náběh na infarkt.

Zjistila jsem, že i Knoflíčkovi se špatně dýchalo. Mě však pomohly léky, ale Knoflíčka

infarkt zasáhl a on zemřel.

Dne 31.7..2013 jsme se naposledy rozloučili s

Knoflíčkem.Jelikož jsem věřící, domluvila jsem se se svým farářem P.Lukášem

Lipenským O.Cr., který rozloučení v kostele připravil. Vždyť on Knoflíčka dobře znal.

Často Knoflíček do kostela chodil, několkrát dostal požehnání před výstavou. Celý

den jsem byla v pohodě, ale odpoledne jak jsem dávala urničku do tašky, tak se mi

začaly kutálet po tváři obrovské slzy. Když jsem dorazila ke kostelu sv.Petra Na

Poříčí,bušilo mě srdce. Sedla jsem si v parčíku u kostela a přemýšlela. Původně

jsem chtěla, že po obřadu zajedu nějaký den do Svatého Jana pod Skalou a tam

udělám rozptyl. Knoflíček toto místo miloval. Několikrát se pásl v klášterní zahradě,

byl v jeskyni svatého Ivana a pil vodu z léčivé studánky Ivanky. Jenže je to přeci jen

z ruky a jak bych třeba v zimě jezdila zapalovat svíčku. Knoflíček chtěl být stále se

mnou. A tak při tom sezení na lavičce jsem se zakoukala na kout kostela s Ježíšem

na kříži, se svatým Petrem a deskou s Desaterem. Ano tady bude Knoflíček

odpočívat. U našeho Stvořitele. Budu to mít k němu blízko, svíčku,či květinu mu

budu moc přinést kdykoliv. Pomalu jsem vešla do kostela a usadila jsem se na své

místo. Začala

normální mše. Při slavení eucharistie mě tělo Kristovo chutnalo zvláštně,trochu jinak

než v jiný den. Chuť byla sladší. Jako by mi Kristus dával větší sílu poprat se se

smutkem v srdci. Po skončení mše mě Otec řekl, ať si s urničkou sednu do lavice

před Pannu Marii.Babička a kamarádka Jindra přinesly Knoflíčkovi věneček z

rozmarýny a myrty. Být Knoflíček živý,už by se do toho pustil. Kamarádka Katka

přinesla květinu. Nikdo jiný se s Knoflíčkem už

rozloučit nepřišel. Otec začal s obřadem. Měl na sobě černou štolu se zlatou

výšivkou a v ruce držel knihu pohřebních obřadů. To už jsem přes slzy neviděla.

Otec přečetl Žalm číslo 9.Po té následoval Otče náš a po něm Otec hovořil o tom,

jaký krásný život Knoflíček u mě měl. Otec také hovořil o mě, že by si mnozí lidé ze

mě měli brát příklad, jak dokážu brát zvíře nejen jako zvíře, ale především boží

bytost. Pak už Otec mluvil ke mě, abych nebyla tak smutná a netrápila se. Na konci

obřadu Otec pokropil urničku svěcenou vodou.

Tímto bych moc chtěla poděkovat Otci Lukáši,za to,že se ujal tak netradičního

obřadu za mrtvé zvířátko.Tento obřad dělal poprve.

 

sociální siť