Poslední rozloučení s Knoflíčkem
Poslední rozloučení s Knoflíčkem
Poslední rozloučení.
Všichni dobře znáte morče. Je chlupaté,bez srsti,dlouhosrsté i krátkosrsté. Je to
takové ukvíkané,věčně hladové prasátko. Tento příběh napsal sám osud a hlavní roli
v něm hrál Knoflíček AndyMar, morče plemene rex. Kdo by neznal Knoflíčka. Mnoho
chovatelů, Esperantistů, ale i obyvatelů Domova sv. Karla Boromejského v Praze si
pamatují na stále usměvavého a dobře naladěného morčáka. Měl přezdívku montér
Véna. Dokázal totiž všechno rozmontovat, věděl si rady s interaktivními hračkami
pro králíky a psy. Často navštěvoval čajovnu, kde ho dobře znali a tak mu vždy
přinesli jeho oblíbený nápoj "mladý ječmen". Znali ho i v kavárně Maluj, znali ho ve
Svobodě zvířat i na Pedigrre maratonu se psy, kde se dvakrát postavil na start se
startovním číslem. On však neběžel, on se hrdě nesl. V chovatelském kruhu získal
titul "grandšampion ČR". Za tři roky co tu žil se mnou dokázal mnoho. Rozdával
radost, léčil, pomáhal. Byl i mým osobním terapeutem, protože má zákeřná nemoc
kolikrát ukazovala směr cesty. Knoflíček mi dával naději do života. Bohužel se stalo
to, co by nikdo nečekal. Jednoho červencového dne jsem měla náběh na infarkt.
Zjistila jsem, že i Knoflíčkovi se špatně dýchalo. Mě však pomohly léky, ale Knoflíčka
infarkt zasáhl a on zemřel.
Dne 31.7..2013 jsme se naposledy rozloučili s
Knoflíčkem.Jelikož jsem věřící, domluvila jsem se se svým farářem P.Lukášem
Lipenským O.Cr., který rozloučení v kostele připravil. Vždyť on Knoflíčka dobře znal.
Často Knoflíček do kostela chodil, několkrát dostal požehnání před výstavou. Celý
den jsem byla v pohodě, ale odpoledne jak jsem dávala urničku do tašky, tak se mi
začaly kutálet po tváři obrovské slzy. Když jsem dorazila ke kostelu sv.Petra Na
Poříčí,bušilo mě srdce. Sedla jsem si v parčíku u kostela a přemýšlela. Původně
jsem chtěla, že po obřadu zajedu nějaký den do Svatého Jana pod Skalou a tam
udělám rozptyl. Knoflíček toto místo miloval. Několikrát se pásl v klášterní zahradě,
byl v jeskyni svatého Ivana a pil vodu z léčivé studánky Ivanky. Jenže je to přeci jen
z ruky a jak bych třeba v zimě jezdila zapalovat svíčku. Knoflíček chtěl být stále se
mnou. A tak při tom sezení na lavičce jsem se zakoukala na kout kostela s Ježíšem
na kříži, se svatým Petrem a deskou s Desaterem. Ano tady bude Knoflíček
odpočívat. U našeho Stvořitele. Budu to mít k němu blízko, svíčku,či květinu mu
budu moc přinést kdykoliv. Pomalu jsem vešla do kostela a usadila jsem se na své
místo. Začala
normální mše. Při slavení eucharistie mě tělo Kristovo chutnalo zvláštně,trochu jinak
než v jiný den. Chuť byla sladší. Jako by mi Kristus dával větší sílu poprat se se
smutkem v srdci. Po skončení mše mě Otec řekl, ať si s urničkou sednu do lavice
před Pannu Marii.Babička a kamarádka Jindra přinesly Knoflíčkovi věneček z
rozmarýny a myrty. Být Knoflíček živý,už by se do toho pustil. Kamarádka Katka
přinesla květinu. Nikdo jiný se s Knoflíčkem už
rozloučit nepřišel. Otec začal s obřadem. Měl na sobě černou štolu se zlatou
výšivkou a v ruce držel knihu pohřebních obřadů. To už jsem přes slzy neviděla.
Otec přečetl Žalm číslo 9.Po té následoval Otče náš a po něm Otec hovořil o tom,
jaký krásný život Knoflíček u mě měl. Otec také hovořil o mě, že by si mnozí lidé ze
mě měli brát příklad, jak dokážu brát zvíře nejen jako zvíře, ale především boží
bytost. Pak už Otec mluvil ke mě, abych nebyla tak smutná a netrápila se. Na konci
obřadu Otec pokropil urničku svěcenou vodou.
Tímto bych moc chtěla poděkovat Otci Lukáši,za to,že se ujal tak netradičního
obřadu za mrtvé zvířátko.Tento obřad dělal poprve.